Ivo Nedvídek

Ivo Nedvídek, řidič č. 200

42 let

“Taxikařím šestým rokem, původně jsem pracoval v námořní přepravě a logistice, potřeboval jsem ale změnu a život mi nabídl tuto příležitost. A rozhodně toho nelituju, ačkoli občas vás z toho, co v taxi zažijete, mrazí. Už proto, že Češi mají zvyk si stále stěžovat, pak ale potkáte zákazníky, kteří by měli důvod k remcání a přitom z nich proudí úžasná energie. 

Třeba jedna pětatřicetiletá paní, kterou občas vozím z Vinohradské na Žižkov. Chodí pomocí chodítka a každý krok je pro ni očividně těžký a bolestivý. Ona si ale sedne, hezky se na vás usměje, a vy si v tu chvíli říkáte: opravdu mám důvod si stěžovat? Jako řidič vidíte spoustu lidských údělů, ať jde o lidi s postižením nebo nemocné, kteří jsou vděční za každý den, a vy si díky nim zas a znovu uvědomíte, proč to má tady smysl, i když život nabere trochu jinou cestou, než jste chtěli.

Často je ale v taxi i veselo, třeba když jsem na střeše vozu stěhoval dvěma slečnám nově zakoupené sofa. Neměly je totiž jak odvézt, protože kamarád, který jim původně slíbil odvoz, je vyšplouchl. Naštěstí jsem měl tenkrát možnost dát sofa na střechu auta a společná domluva s dispečinkem už proběhla rychle. Jinak by dotyčné seděly před obchodem, který měl po zavíračce, patrně ještě dlouho. Zákaznicím jsem po příjezdu k bytu pomohl vynést sofa do schodů, což vzápětí ocenily další jízdou do jiné části Prahy. Všichni tak byli spokojeni."